Taky jsme konecne navstivili poradny obchod s cedecky. V USA se uz tyto nosice temer nekupuji, lide si vse stahuji z internetu, takze velke obchody s hudbou rychle mizi. Obrovske prodejny typu Virgin megastore, ktere jsou k videni i v nekterych evropskych metropolich, uz tady skoro nenajdete (ani napr. V LA). Nastesti v Portlandu se jeden kvalitni zatim drzi. Jmenuje se Music Millennium. Myslim, ze bych v nem bez problemu stravil cely den a vubec bych se nenudil. Sehnal jsem tady alba, po kterych se pidim uz nekolik let (napr. zivaky Kathleen Edwards a Tift Merritt) a hlavne jsem si koupil nove album Blind Melon. Dali se dohromady s novym zpevakem a je to vazne BOOOMBA!!! Pri odchodu z Music Millennium jsem premyslel, co si lide budou za par let rikat, kdyz si poridi album sve oblibene kapely. "Hele vcera jsem si koupil download Norah Jones.." nebo co?
Cesta na dalsi koncert byla kratka a prijemna s Blind Melon v CD prehravaci. Na zacatku Eugene jsme se jeste stavili do Guitar Center pro pop filter, ktery potrebujeme do naseho domaciho studia.
Uz podle nazvu klubu, kde jsme hrali - Cozmic Pizza, bylo zrejme, ze Eugene je mesto plne starych hipiesaku. Janet nas poucila, ze pokud nazvy podniku zacinaji slovem Cozmic, je to temer stoprocentni. Sal byl opravdu pekny a obrovsky. V predni casti byl bar, kde krome napoju prodavali "kosmickou" pizzu. Na kraji pak bylo jeste male knihkupectvi a vzadu internetova kavarna. Strop byl hodne vysoky a byly na nem videt drevene tramy (pusobive, viz. foto). Na koncert krome mistnich studentu a starsich "dětí květin" prislo take nekoli Janetinych pratel. Mimo jine i nejlepsi kamaradka Meredith Brooks, se kterou se Janet zna z jejiho pusobeni u teto zpevacky. Vypravela nam, jak spolu s Meredith vyrustali nedaleko od Eugene...
Po nekolika dnech zaciname pocitovat unavu z americkeho turne. Vypada to vlastne kazdy den podobne. Brzo rano vstavame a pak absolvujeme minimalne sesti az devitihodinovou jizdu autem. Je to tady vsechno strasne daleko. Po prijezdu na misto, se vzdycky jedeme ubytovat na hotel a pak rychle na zvukovku do klubu. Po ni vetsinou nasleduje prvni teple jidlo za den (jinak se zivime na benzinkach), no a pak je hned koncert. Po nem se jeste vetsinou zdrzime s fanousky, prodavame cedecka a podepisujeme se. Pak baleni nastroju a aparatu a do postele se dostaveme vzdycky tak po jedne rano. No a za par hodin zase vstavame a vse znovu... Na prohlidky mest je malo casu a taky se dostavame do zpozdeni s psanim blogu. Jeste, ze je tady vsude wi-fi. Uprostred koncertu si pak jeste vetsinou uvedomim, ze jsme zapomnel nekoho poprosit, aby nas vyfotil behem hrani, takze proto mame tak malo live fotek... Pokusime se polepsit...
[ přidat komentář ] ( 233 zobrazení ) | trvalý odkaz |
( 2.8 / 102 )Rano nas na hotelu probudila Janet, ze ji prave volali z firmy Taylor Guitars. Pry si poslechli nase cedecka a videli videoklipy a nabidli Sase odkoupeni jejich luxusni akusticke kytary, kterou vybral sam Bob Taylor (model Grand Auditorium), za minimalni cenu. Navic Sasu zaradi do tzv. artist programu. To znamena, ze ma vsechny sluzby Taylora dozivotne zdarma (preprazcovani, nove kufry.. apod). No to se proste neda odmitnout. Sasa s nima pak jeste dvakrat telefonicky mluvila. Chteli o ni vedet nejruznejsi informace do jejich artist listu...
To vsechno nas zdrzelo, takze jsme vyrazili se zpozdenim. Janet byla trochu nervozni, protoze jsme spechali na rozhovor do portlandskeho radia. V Portlandu jsme uz spali po ceste do Seattlu a myslim, ze jsem si tohle mesto po dvou navstevach oblibil. Ma uzasnou atmosferu. Vzdalene mi svou polohou pripomina takovy velky Vsetin, jen s tim rozdilem, ze jim tady komunisti nenaflakali zadne panelaky.
I kdyz na posledni chvili, preci jenom jsme rozhovor v radiu stihli nacas. KPSU Radio Station je univerzitni radio, umistene v arealu zdejsi vydoke skoly. Vypadalo to tady jak v typickem americkem univerzitnim mestecku, ktere zname z americkych filmu. Studio je umistene ve tretim patre hlavni budovy, kde se nachazi i knihovna, ci obchody pro studenty.
Cely rozhovor trval hodinu. Behem nej jsme akusticky hrali nase dve pisnicky (Tomcat Blues a One Day) a dve Janetiny pisnicky (Days of Summer a View from Above). Kousek jsme natocili na fotak, takze se na to muzete podivat zde.
Na konci pak pustili nekolik pisnicek z nasi posledni desky. Protoze jsou reproduktory s univerzitnim radiem po celem arealu, slyseli jsme nase skladby, jeste kdyz jsme odchazeli... fajn pocit...
Klub Dublin Pub, kde jsme v Portlandu hrali, mi vzdalene pripominal ostravsky Parnik, taky se stolecky na sezeni jen jeste jednou tak velky. Navstevnost byla opet velmi slusna, pres sto lidi. Navic se nam koncert enorme vydaril. Lide skvele reagovali a museli jsme jeste pridavat... Super!!! Zitra nas ceka Eugene, OR.
PS: Jeste musim dodat jednu prihodu. Ve filmu Singles, ktery jsme hltali na zacatku devadesatych let je scena, kdy hlavni hrdina, frontman kapely Citizen Dick, spolecne se svymi spoluhraci (ve skutecnosti clenove Pearl Jam), pripravuje playlist na koncert v Portlandu. Cela scena konci high five a slovy "We'll rock Portland!" Tuhle vetu jsme pouzivali nekolik let pred cestou na nejruznejsi koncerty. Kdyz jsme treba jeli hrat do Ostravy, rikali jsme si v aute "We'll rock Portland!" A konecne to byla pravda... Na celou scenu se muzete podivat tady.
[ přidat komentář ] ( 387 zobrazení ) | trvalý odkaz |
( 3 / 86 )Jsme v blogu stale tri dny pozadu. Porad je tady tolik vjemu a malo casu, ze nic nestihame. Proto jsem se se Sasou domluvil, ze to tento prispevek napisu ja.
Zacnu strihem do zacatku devadesatych let. Tehdy byla v Hranicich silna hudebni scena, aktivne tam hralo asi dvacet kapel. Krome toho ve meste pusobilo nekolik amaterskych divadel, sdruzeni basniku ci vytvarniku a vychazely tam troje mistni noviny, ktere se staly kulturni tribunou vsech zdejsich "umelcu". Kazdy tyden bylo mozne v Hranicich navstivit na ruznych mistech nekolik koncertu at uz mistnich ci celostatne znamych kapel. Pro me osobne to bylo jedno z nejsilnejsich zivotnich obdobi a rad na to vzpominam. Pred nedavnem vydal muj kamarad historik a spisovatel Jiri J.K. Nebesky knihu s nazvem Hranicka scena 90. let (nakl. Tichy tip), ktera toto obdobi shrnuje (pokud by to tedy nekoho zajimalo).
V prvni polovine devadesatych let jsem byl frontmanem (haha) hranicke kapely Huygensuv princip a stejne jako ostatnim vrstevnikum mi ucarovala tehdejsi zcela nova grunge scena. Se symi kamarady, bratry Polednaky, kteri meli kapelu s prihodnym nazvem Noonies, jsem od rana do vecera poslouchal Pearl Jam, Soundgarden, Alice in Chains, ale taky Mudhoney, Neila Younga, Dinosaurus Jr., Blind Melon, Buffalo Tom nebo Screaming Trees. Schazeli jsme se bud ve zkusebne, v hospode u Tomase nebo v obchode s cedecky Arthon Music, ktery vlastnil Jarda Honzik. Od nej jsme vlastne ziskavali prisun hudebnich novinek, ale take nas naucil poslouchat Hendrixe nebo Led Zeppelin. Samozrejme jsme vsichni meli dlouhe vlasy, flanelove kosile, kalhoty pod kolena a martensky, stejne jako nasi oblibenci ze Seattlu. Po zkouskach, v hospodach nebo treba v aute po ceste z koncertu z nedalekeho M-klubu ve Valasskem Mezirici jsme pak dlouhe hodiny debatovali o tom, jak by bylo fajn, kdybysme se spolecne vydali na turne po zapadnim pobrezi USA. A hlavne si zahrali v Seattlu odkud pochazeli nasi oblibenci Pearl Jam. Myslim, ze kazdy z nas v koutku srdce doufal, ze se nam to podari.
No, a ted jsem tady, v Seattlu, vecer hrajeme v klubu High Dive, kde tyden pred nama koncertoval se svou kapelou Stone Gosard z Pearl Jam. Neni to ulet?
Ale zpet. Z Unionu jsme vyrazili drive, protoze jsme se po ceste zastavili na hrbitove, kde je pohrbeny Jimi Hendrix. Primo u jeho hrobky stal tak asi padesatilety obtloustly chlapek. Na krku mel cestovni kytaru na baterky a u nohou malicke kytarove kombo. Na jedne ruce se mu leskly zlate prsteny a na druhe slide. Pomalymi pohyby kouril doutnik a odmerene nas pozoroval, jak si prohlizime Jimiho hrob. Po chvili se na nas vyznamne podival a pronesl zastrenym hlasem. "You know, he was one of the world's best guitarists ever." Hm... to jsme fakt nevedeli... Kdyz jsme odchazeli, vsimli jsme si, ze ho v ruznych kytarovych pozach foti jeho asi sedmdesatleta mama. Pevne verim, ze tam stoji jeste ted a ceka az se zhmotni Hendrixuv duch...
Po ceste z Hendrixova hrobu jsme se zastavili v hotelu, vylozili veci a pokracovali do klubu High Dive. Seattle je na prvni pohled moc pekne mesto, obklopene vodou a hustymi lesy. Priroda tady vypada skoro jako u nas, Jen pry maji mnohem mirnejsi zimu. I ulice vypadaji, stejne jako v Portlandu, vice evropsteji, nez treba v LA. Kdyz jsme mijeli ceduli Seattle, tak Janet pustila radio a zrovna hrali Alice in Chains. Jak prihodne...
Klub High Dive je moc krasny s uzasnou admosferou. Co vam budu popisovat, mrknete na fotky.
Ten vecer s nama jeste hrala mistni kapela Jones Family Fortune. Asi ctyricetileti chlapci ve flanelovych kosilich, ala Neil Young. Hrali bezvadne. Z nasho setu jsem mel taky dobry pocit, myslim, ze jsme se s Janet za tech par koncertu a zkousek slusne sehrali, o dobre to slape. Uz se tesim, az se k nam pripoji baskytaristka Vivi Rama (ktera mimochodem porad strasne chvali Gumu). Navstevnost byla nejslabsi, co jsme zatim meli, neco mezi padesati az sedesati navstevniky. Ale co si budeme povidat, to mame nekdy i v Cechach. Lide byli opet uzasni, skvele reagovali a slabsi navstevnost vyvazili kupovanim cedecek a plakatu. Po koncerte za nama prisla slecna, ktera nas pry nasla na myspace a specialne na nas koncert priletela az z Texasu (wau!!!!). Pracuje jako letuska, takze ma letenky zdarma, ale i tak....
Nejvetsi prekvapeni vsak prislo nakonec. Kdyz jsem po koncerte balil na podiu nastoje, prisel za mnou majitel klubu a rikal: "Vis, kdo je ten chlapek, co na baru mluvi s vasi zpevackou? To je puvodni Santanuv bubenik Michael Schrieve..." Podival jsem se na nej a hned jsem ho poznal. Jeho solo, ktere hral se Santanou v roce 1969 na Woodstocku patri mezi moje nejoblibenejsi bubenicka sola (podivejte se na nej zde) a videl jsem ho snad milionkrat. Sasa mi pozdeji rekla, ze k ni sam od sebe prisel a zacal si s ni povidat. Vubec nevedela o koho jde... Stravili jsme s nim pak jeste prijemnou pulhodinu. Kdyz jsme pak odjizdeli na hotel, vzpomnel jsem si na vsechny tri bratry Polednaky z Noonies. Kluci, skoda, ze tu nejste se mnou... Roman
[ přidat komentář ] ( 471 zobrazení ) | trvalý odkaz |
( 3.1 / 85 )Mirime do Olympic Mountanis. Je to kouzelna oblast. Vysoke hory pokryte snehem, dole zatoka Hood Canal se slanou vodou z oceanu. Pry to neni kanal, ale spise neco jako fjord. Na pohled to ale vypada jako velke jezero. Bill Gates tady ma cely komplex domu (pro nej je to asi neco jako vikendova chata, akorat ve skutecnosti je to asi deset vil), hned vedle nej ma dum pan Nordstrom, majitel velkeho retezce obchodnich domu. Cesta dnes nebyla tak dlouha, asi dve hodiny. Je statni svatek Memorial Day, neco jako 8. kvetna u nas. Takze lidi maji volno a v mistnim rekreacnim stredisku jmenem Robin Hood poradaji maly festival s jidlem a pitim zdarma. Kdyz jsme prijeli, uz hrala prvni kapela Sideways Reigns. Basak z tehle kapely nam uz pred nejakou dobou psal na MySpace, jmenuje se Cody a myslim, ze jsme pro nej neco jako exoticke hvezdy z jine galaxie. Udelali jsme rychlou zvukovku. Meli jen jeden odposlech a v publiku byl takovy chlapek, co vypdal jako rocker ze sedmdesatych let - dlouhe vlasy, velky plnovous....pripominal mi trochu Ivana Prokopa. Mel s sebou cirou nahodou odposlechy a pujcil nam je. Majitelka Robin Hoodu byla asi petasedmdesatileta dama, merila asi metr ctyricet a pravdepodobne si me velmi oblibila. Musela jsem ochutnant vsechny jidla, prozradila mi recepty s tajnymi prisadami a vubec byla hrozne mila. Akorat jsem malem prosvihla zacatek koncertu, protoze si chtela porad povidat.
Lidi byli proste skveli. Tak spontanni, tancili, kriceli, tleskali a prodali jsme tolik cedecek, kolik jsme snad na koncerte jeste nikdy neprodali. Vnucka majitelky Robin Hoodu, Taylor, dokonce brecela u Winter's Gone. Z americkeho Ivana Prokopa se vyklubal Robert, nas novy velky fanousek. Byl strasne prijemny a asi jediny, co nakonec zustal strizlivy. S postupujicim vecerem se tvorila stale uvolnenejsi atmosfera. Robert se priznal, ze ma taky kapelu a hraje v nejruznejsich prevlecich, treba jako Zorro Mstitel nebo kral Artus. Ma kapelu uz od sedsatych let a hrali s Kinks v dobe Beatlemanie, kdy na koncerty chodily davy jecicich fanynek. Vypravel prihodu, jak vystupovali z auta s kytarami a spletli si je s Kinks. Holky z nich strhaly vsechno obleceni... RIkal, ze to byla neopakovatelna doba a ja mu vereim. A nejen proto, ze to rika i Guma. Robert se zna s Davem Daviesem z Kinks a zminil se, ze ma od nej podepsany plakat. Prijemne jsme si popovidali. Sli jsme se projit k jezeru, vlastne k fjordu - zatoce spolecne s Codym a Kerrie, dcerou majitelu Robin Hoodu, ktera cely areal vede. Pekne. Jako z pohlednice. Na obzoru se rysuji hory Mt. Reinier a St.Helen.
Kdyz jsme se vratili, lidi tam porad byli a mezi nima dva zvlastni lidi (vlastne jich bylo vic, ale tihle stoji za zminku) - jeden chlapek, co za nama porad chodil a rikal, jaky to byl super koncert, rekl to asi milionkrat. Koupil si asi pet nasich cedecek. Jedno po druhem. Mezitim ho vzdycky ztratil a prisel si koupit dalsi, protoze mezitim zapomnel, ze si ho uz koupil a nekde ho nechal. Sice jsem mu rikala, ze ho uz stoprocentne ma, ale on trval na tom, ze ne a musi si ho koupit. Kdyby si ho uz koupil, tak by ho prece mel u sebe, ne? S touhle logikou nemuzete polemizovat a vlasnte nemam nic proti tomu, kdyz si nekdo chce koupit pet cedecek. Jen by me zajimalo, jestli se mu podarilo donest si aspon jedno domu. Pak tam byla jedna holka, ktera neustale opakovala: "You're amazing". Rikala to s vyraznymi melodickymi zmenami v hlase a bylo to tak srandovni, ze se z toho pozdeji stala nase znelka. Je zvlastni, jak jsou tady lidi zvykli se objimat. My to nedelame, my si podame ruku, ale tady vas chytnou za ruku, pritahnou si vas a poradne zmacknou. Tahle holka nas malem umackala k smrti. Vsechny tri. Asi tri dalsi lidi nas pozvali, abychom hrali na festivalech, ktere v okoli poradaji. Stara pani nas chce znovu kdykoli budeme ve statech.
V restauraci mezitim clenove Sideways Reigns vytahli kytary a zacali jamovat. Abych byla uprimna, doma se do jamovani moc nehrneme, protoze to vetsinou konci tak, ze jsou vsichni uplne opili a muzika nestoji za nic. A ja ani Roman skoro nepijeme, takze sledovat to zvenci, neni zabava. Jenze tihle kluci hrali pisnicky od Toma Pettyho, Blind Melon, Led Zeppelin, Pink Floyd nebo Pearl Jam a tomu se proste nedalo odolat. Pisnicky, co u nas dnes nikoho nezajimaji, ale my je zboznujeme. Takze jsme skoncili s kytarama v ruce a spolecne se vsemi hosty jsme hulakali na okolni lesy. Myslim, ze neco podobneho jsem nezazila od sveho taborakoveho obdobi, ktere skoncilo, kdyz mi bylo patnact. (ano, i ja jsem zacinala s kytarou u taboraku, i kdyz trochu se stydim to priznat). Janet nas pobavene sledovala z povzdali a pak se tise vytratila do sve chatky. Mimochodem Robin Hood mi pripomina Sruby Hajda v Orlickych horach.
Jam byl tak uspesny, ze si nekolik lidi, co nestihli koncert, koupilo cedecka. Na konci vecera Robert na chvili zmizel a vrati se s plakatem Kinks s podpisem Davea Daviese a daroval mi ho. Rozplyvalal jsem se blahem. Premyslim, kam si ho povesim.
Stala se ale dalsi fantasticka vec - po koncerte nas oslovil jeden chlapek a rikal, ze pred takovymi patnacti lety se znal s muzikantem z Ceska, ktery zil nejakou dobu v Americe a po revoluci se vratil do rodne zeme. RIkal mu Buddy Joe. Pry hraval s kapelou a dal mu cedecko, ktere natocil jeste nez emigroval. Mel ho nekde doma a je to jeho obibena deska. Rikala jsem si, kdo by to mohl byt a napadl me Jim Cert. Nicmene tenhle clovek vazil cestu domu a hadejte co donesl - Kure v hodinkach! Ktere natacel Guma. Je to takova skoda, ze tady Guma a Tom s nama nejsou. Guma by byl nadseny. Jasne, ze jsme rekli, ze tohle album natacel nas basak. Ten svet je tak maly. Ted uz je Vam jasne, kdo byl Buddy Joe - nikdo jiny nez Erno Sedivy.
Dalsi zvlastni vec na tomhle miste byla, ze tady kolem litaji havrani. Vypadaji jako nasi havrani, ale kdyz vidite, jak litaji, jsou v necem jini. Jsou to indiansti havrani, vidite je a hned je vam jasne, ze jsou to mysticka zvirata. Leti pomalu a elegantne se snasi na zem. Rostou tady trimetrove kapradiny a nejvetsi orlicky, co jsem kdy videla. Maji dva metry! Kdyz ukildili venkovni podium, zbyly po nem kousky dreva. Jeden jsem jen tak zvedla. Zrovna jsme se bavili o tom, ze zitra se pojedeme cestou do Seattlu podivat na Hendrixuv hrob. Rekli jsme si, ze Jimimu musime neco prinest, tak jsme se na ten kus dreva vsichni postupne podepsali a kazdy mu tam napsal nejaky vzkaz. Kazdy mel ocividne neco, co chtel Jimimu rict, tak to tam napsal. Zvlastni, jak se z obycejneho kusu dreva, ktery mel prijit do dopadku, stal predmet, ktery v sobe nese tolik myslenek a pozitivni energie. Pani, vazne si to uzivame!
[ přidat komentář ] ( 201 zobrazení ) | trvalý odkaz |
( 3 / 86 )Dnes zadny koncert. Napred musime projet Trinity Mountains. Pani, jsou to vazne vysoke hory. Divoke horske potucky, strme lesy a mytiny. Divoce tady roste ceanothus, cesky se jmenuje zpododer nebo latnatec. No aspon myslim, ze je to ceanothus, pokud mohu soudit z toho, co jde videt z auta. Je to nizky kerik posety modrofialovymi kvitky. Moc pekny, hned bych si ho zasadila na zahradu, ale u nas neni uplne zimovzdorny. Ja ho znam vlastne jen ze zahradnickych casopisu a knih, ale tenhle divoky je oporti obrazkum nizsi.
Jak vidite, jsem blazen do rostlin a zahrad. Myslim, ze je dobre znat, co vsechno tady na zemi roste. Pro me je to primo zivotne dulezite. V podvedomi je to zrejme snaha najit neco archetypalniho jako rajskou zahradu. Clovek potrebuje mit nejake spojeni s prirodou, zvlast v dnesnim svete, kdy misto abych si psala zapisky do skutecneho deniku, tukam tady blog na klavesnici. A to je jen drobny priklad.
Ale zpet od filozofovani k flore severni Kalifornie - dalsi muj botanicky poznatek je, ze tady uplne vsude roste divoka svatolina. Je to jedna z mych oblibenych kytek, vlastne je to poloker nebo maly ker. Mam jich nekolik, i kdyz u nas je to zatim jeste pomerne malo znama rostlina. Ma rada sucho a slunce a i v nasich podminkach se ji dari vyborne. Stribrite aromaticke listky, da se vyborne tvarovat a pokud ji nestrihate moc drasticky, obrazi spoustou tenouckych stonku, na jejichz koncich jsou zarive zlute kvety velikosti tvaru knofliku. Kam se kouknu, vsude je svatolina. Zvlastni. Pekne.
Na cestach tady v tech obrovskych horach je zvlastni, ze tady nemaji zadne svodidla. Vypada to desive, kdyz jedete v tech nekonecnych serpentinach a od prikreho srazu vas nedeli vubec nic. Kdyz jsme sejeli dolu s hor, nastala prava idyla. Rozlehle louky a pastviny, kone a kravy. Myslim, ze jsem zahlidla i americke orla. A za chvili jsme v Oregonu. Je to tady zelenejsi a citim se skoro jako doma. Jen je tady vsechno straslive obrovske. Vsude na obzoru vysoke hory, projizdime jeden prusmyk za druhym. Dalnice je taky obrovska. Vsechno je velke.
Do Portlandu jsme dorazili v deset vecer. Bydlime u Janetina bratrance Chucka Dillse v peknem dome v hezke ctvrti. Portland ma pry nejvetsi knihupectvi na svete. Chuckova manzelka Christine mi poradila, kde bych mohla sehnat semena Verbeny bonariensis, kdyby se mi zitra podarilo vstat driv. Moc se mi to nepodarilo, ale stejne jsem sla. A semena jsem sehnala, vzala jsem si rovnou dve baleni, protoze u nas jsem je letos nesehnala (prestoze dve ceske firmy je mely v katalogu). Bajecne jsem se prosla. Bylo akorat po desti, ale teplo a vonel vzduch.
[ přidat komentář ] ( 805 zobrazení ) | trvalý odkaz |
( 3 / 86 )
